Ptáte se, jak to souvisí?
Jedním z ústředních pilířů judaismu je koncept svobodné volby (bchira chofšit). Tato myšlenka, že člověk má schopnost a odpovědnost volit mezi dobrem a zlem, je základem pro celou etickou a právní strukturu Tóry. Bez ní by pojmy jako přikázání, hřích, pokání, odměna a trest ztratily smysl. Příběh o Exodu z Egypta, a zvláště postava faraona, však představuje jednu z největších teologických výzev pro tento princip. Jak můžeme mluvit o svobodné volbě, když Tóra opakovaně říká, že "Bůh zatvrdil srdce faraonovo"?
Část 1: Židovská teologická perspektiva
V této první části se ponoříme do tradičního pohledu, který se snaží porozumět událostem Exodu skrze optiku Boží spravedlnosti a morální odpovědnosti, jak je definuje Tóra. Je to vnitřní pohled, který přijímá biblický text jako daný a hledá jeho vnitřní logiku.
Faraonův případ: Morální kauzalita v praxi
raonův případ: Studie důsledků
Abychom pochopili židovský pohled, je nutné vnímat příběh v jeho celistvosti. Faraon není na začátku vyprávění neutrální postavou. Je ztělesněním krutosti a pýchy – vládce, který systematicky zotročuje celý národ a nařizuje genocidu jeho dětí.
Během prvních pěti ran Tóra explicitně uvádí, že faraon si zatvrzuje srdce sám. Navzdory drtivým důkazům Boží moci se opakovaně a svobodně rozhodne pro vzdor a pokračování útlaku. Teprve v druhé polovině příběhu začíná Bůh aktivně "zatvrzovat" faraonovo srdce. Klasičtí komentátoři, jako Maimonides, v tom nevidí popření svobodné vůle, ale její logický a spravedlivý důsledek. Faraon svým opakovaným zneužíváním svobodné volby dospěl do bodu, kdy mu byla odňata možnost pokání. Boží zásah není zásahem do vůle nevinného, ale spravedlivým trestem pro nenapravitelného tyrana.
Otázka kolektivní viny a spravedlnosti
Na tomto místě se však často vynořuje bolestná otázka: Co je spravedlivé na tom, že kvůli jednomu vládci trpěl celý národ?
Odpověď židovské tradice je zakořeněna v konceptu kolektivní spoluúčasti, který se opírá o fakt, který většina lidí nezná nebo přehlíží: egyptský útlak nebyl jen zotročením, ale pokusem o genocidu, na kterém se podílel celý národ. Na samém začátku knihy Exodus (1. kapitola) nařídil faraon veřejný příkaz určený všem Egypťanům:
"Každého syna, který se narodí (Hebrejům), hoďte do Nilu, každou dceru nechte naživu." (Exodus 1:22)
Tento rozkaz "všemu svému lidu" proměnil egyptský národ z pasivních přihlížejících na aktivní účastníky genocidy. Rány, které následovaly, pak nejsou vnímány jako svévolná krutost, ale jako akt božské spravedlnosti podle principu "míra za míru" (mida ke-neged mida). A právě v tomto světle získává desátá rána svůj strašlivý, ale symetrický význam – smrt prvorozených Egypťanů jako přímá odplata za vraždění hebrejských dětí.
Závěr z židovské perspektivy je tedy jasný: příběh o faraonovi je hlubokou lekcí o tom, jak funguje morální kauzalita. Dlouhodobé páchání zla vede ke stavu, kdy náprava již není možná, a národ, který se na zlu podílí nebo mu mlčky přihlíží, nevyhnutelně sdílí i důsledky.
Střet perspektiv: Ideální etika vs. drsná realita
Jistě, ne každý sdílí tento teologický pohled, a to je legitimní. Moderní západní myšlení je hluboce zakořeněno v humanistické etice, která klade důraz na individuální odpovědnost a minimalizaci utrpení. V ideálním světě by tento etický model byl dokonalým vodítkem. Nežijeme však v takovém světě.
Předtím, než budeme vynášet soudy, je nezbytné brát v úvahu kontext. Kontext doby, jako v případě starověkého Egypta, a také kontext současných společností, jako je ta v Gaze, které se neřídí západními liberálními principy. Když opustíme ideální etický model a přijmeme optiku reality, musíme pracovat s jinými principy: jednotkou se stává kolektiv (stát, národ), volby se často neodehrávají mezi "dobrem" a "zlem", ale mezi "špatným" a "ještě horším", a klíčovou se stává otázka příčinnosti a odpovědnosti.
Egypt z perspektivy reality: V konfrontaci s tyranií není možné posuzovat každého jednotlivce zvlášť. Rány a utrpení lidu pak nejsou "trestem" v moderním právním smyslu, ale nástrojem nátlaku ve válce o osvobození. Odpovědnost za jejich utrpení tak primárně leží na faraonovi.
Gaza z perspektivy reality: Zde je nutné aplikovat stejnou drsnou, ale realistickou logiku. Izrael je ve válečném stavu s Hamásem, vládnoucí entitou. Z realistické perspektivy je řetězec odpovědnosti jasný: Hamás, jako vláda Gazy, spáchal válečný akt a zahájil válku z hustě osídlených civilních oblastí. Tímto činem záměrně vystavil vlastní obyvatelstvo odvetným úderům a nese tak primární odpovědnost za jeho utrpení.
Izraelská vojenská operace je obrannou reakcí na tento útok. Je naprosto klíčové pochopit, že z izraelské perspektivy nejde o kolektivní trest – Izrael nemá zájem, právo ani cíl trestat civilní obyvatelstvo. Cílem Izraele není utrpení civilistů; cílem je zničení vojenských kapacit nepřítele, který se záměrně skrývá mezi nimi a jejich utrpení cynicky využívá. Smrti civilistů jsou tak tragickým a nechtěným důsledkem jednání Hamásu, nikoli cílem izraelské armády.
Závěrečná reflexe
Příběh o Exodu nám nabízí jasný morální rámec, kde je božská spravedlnost přímá a symetrická. Realita moderní války je nekonečně složitější a tragičtější. Analogie s Egyptem neslouží k ospravedlnění utrpení, ale k pochopení principu odpovědnosti.
Zatímco naše humanistické ideály nás vedou k tomu, abychom soudili primárně tragický výsledek – tedy utrpení nevinných –, realistický pohled nás nutí analyzovat proces a příčinnost. A ten ukazuje, že odpovědnost za tragédii v Gaze leží na bedrech Hamásu.
Konečné ponaučení tak zůstává stejné, ale jeho aplikace je bolestnější: volby vládců a společností, které se rozhodnou pro cestu teroru a války, přinášejí nevyhnutelné a strašlivé důsledky především pro svůj vlastní lid. Důsledky, kterým se bránící se strana, jako je Izrael, snaží vyhnout, ale kterým v brutální realitě války nemůže zcela zabránit.
Moc hezky napsané a vysvětlené. Rozumím tomu stejně. 👍
OdpovědětVymazat