Když je pravda irelevantní: Anatomie jednoho varování
V roce 2012 jsem napsal prostý vzkaz, fiktivní dopis Palestinci v Gaze, kterého jsem nazval Ahmad. Poselství bylo jednoduché, založené na chladné a pragmatické logice: „V sousedství tvých dětí ukrývají ozbrojenci rakety. My po těch raketách půjdeme. Pokud chceš ochránit své děti, vyžeň ty ozbrojence. Jejich přítomnost je hrozbou pro tebe i pro nás.“ Byla to předpověď, která se, bohužel, do písmene naplnila. Proč ale takové varování, taková zjevná logika, nikdy nemohla padnout na úrodnou půdu?
Odpověď je hlubší než prosté „nechtěli“. Je to příběh o moci, o tragické volbě a o neproniknutelné zdi, která odděluje dva světy neschopné si naslouchat.
Realita moci: Proč odpor nebyl možný?
První námitka je zřejmá: Ahmad se přece nemohl jen tak postavit ozbrojenému hnutí. A je to pravda. V roce 2012 už měl Hamás moc v Gaze pevně v rukou. Po krvavém převzetí moci v roce 2007 systematicky zlikvidoval veškerou opozici. Vybudoval represivní aparát, tajnou policii a ovládl každý aspekt společnosti. Jakýkoliv pokus o vzpouru by pro Ahmada znamenal obvinění z kolaborace a s největší pravděpodobností rozsudek smrti pro něj i jeho rodinu. Strach a bezmoc byly reálné a paralyzující. Jednotlivec ani skupina neměli proti organizované síle totalitního režimu šanci.
Kořeny bezmoci: Volba, která nebyla omluvou
Ale kořeny této bezmoci sahají ještě hlouběji, k volbám v roce 2006. Tehdy Palestinci skutečně dali Hamásu svůj hlas. Proč? Z velké části ne proto, že by si kolektivně zvolili nenávist, ale protože volili proti absolutní korupci, neschopnosti a ponížení ze strany vládnoucího hnutí Fatah. Byla to protestní volba, zoufalý pokus potrestat staré elity.
To však nic nemění na výsledku, který byl katastrofální. Motiv je v konečném důsledku irelevantní, pokud je výsledkem předání moci genocidní ideologii. V politice nesete odpovědnost za předvídatelné důsledky své volby. Volbou Hamásu se voliči, ať už z jakéhokoliv důvodu, stali politicky odpovědnými za legitimizaci jeho nenávistné agendy. Byla to tragická, sebevražedná volba, zrozená z beznaděje, která vytvořila podmínky pro budoucí utrpení.
Jádro problému: Dialog s ideologickým firewallem
A tím se dostáváme k hlavnímu důvodu, proč mé varování z roku 2012 bylo odsouzeno k nezdaru. Nešlo o logiku argumentu, ale o identitu jeho autora.
Pro Ahmada a jemu podobné jsem nebyl člověk, který nabízí radu. Byl jsem „zlý sionista“. V ideologickém světě, který Hamás vybudoval, je základním axiomem, že nepřítel lže vždy a za všech okolností. Jakákoliv rada je past, jakýkoliv projev empatie je maska.
Můj vzkaz tak nikdy nebyl posuzován podle svého obsahu. Byl okamžitě spálen v ideologickém firewallu, který chrání mysl před informacemi z vnějšího, nepřátelského světa. V tomto prostředí logika prohrává. Pravda je irelevantní. Jediné, na čem záleží, je, na které straně stojíš.
Tragédie dialogu hluchých
A to je ta konečná, cynická pravda. Mé varování nebylo mylné. Bylo jen proneseno přes neprostupnou propast. Bylo to volání do světa, který byl naprogramován tak, aby neslyšel. Důsledky tohoto dialogu hluchých vidíme dnes v plné síle. Je to cyklus násilí poháněný tím, že na jedné straně stojí logika, kterou nikdo neposlouchá, a na druhé ideologie, která slyšet odmítá. A dokud bude identita mluvčího důležitější než obsah jeho slov, tento tragický cyklus se bude opakovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat