9. av: Pohled člověka, který pozoruje a cítí
Co je to 9. av?
Devátý av (Tiš'a be-av) je nejsmutnější den v židovském kalendáři. Devátý av, hebrejsky Tiš'a be-av (תשעה באב), je v židovské tradici dnem nejhlubšího smutku a půstu. Připomíná především dvě největší národní katastrofy v židovské historii:
Zničení prvního jeruzalémského Chrámu Babyloňany v roce 586 př. n. l.
Zničení druhého jeruzalémského Chrámu Římany v roce 70 n. l.
Zničení Chrámů znamenalo ztrátu nejen náboženského, ale i politického a duchovního centra národa, což vedlo k dlouhým obdobím vyhnanství. Podle tradice se v tento den odehrála i řada dalších tragédií, jako například vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492. Devátý av se tak stal symbolem veškerého utrpení, perzekuce a ztrát, které židovský národ v dějinách potkaly.
Jak se tento den dodržuje?
Hlavním projevem je přísný 25hodinový půst, během kterého se nesmí jíst ani pít. Platí také další zákazy spojené se smutkem – lidé se nemyjí pro potěšení, nenosí koženou obuv (symbol pohodlí), nepoužívají kosmetiku a je zakázán intimní styk. V synagogách se při tlumeném světle a v atmosféře truchlení čte biblická kniha Pláč (hebrejsky Eicha). Není to tedy jen náboženský svátek, ale především den kolektivní historické paměti, který spojuje Židy po celém světě se společným dědictvím ztráty, vyhnanství a houževnatého přežití.
Historie a souvislosti
V mládí jsem nechápal, proč bych měl truchlit nad něčím, co se stalo před 2 tisíci lety a připadalo mi to hloupé, vždyť člověk má jít kupředu a ne plakat nad minulostí, kterou nelze změnit. Ale ukazuje se, že čas není jen něco v minulosti. Čas je minulost, přítomnost i budoucnost a úzce souvisí.
Zničení Chrámu a následné kroky Říma nebyly jen jednou z mnoha tragédií, ale klíčovou událostí, tou nejhorší tragédií v historii židovského národa, která spustila kauzální řetězec vedoucí přímo k dnešní situaci. Mnozí si mohou pomyslet, že rukojmí v Gaze nijak nesouvisí s historickou událostí starou tisíce let, ale není to jen symbolická paralela. Existuje přímá historická příčina a následek, která se táhne jako červená nit dějinami. Řím svým jednáním – zničením duchovního a národního centra, vyhnáním, systematickým vymazáním identity přejmenováním Judey na Palestinu a Jeruzaléma na Aelia Capitolina – vytvořil prototyp pro budoucí zacházení s Židy. Zaseli nenávist a vytvořili "případovou studii" delegitimizace národa, kterou pak další mocnosti a ideologie (včetně křesťanství) převzaly, upravily a aplikovaly.
Antisemitismus není jen iracionální nenávist, ale dědictví římské propagandy a politiky, která Židy vykreslila jako poražený a Bohem opuštěný národ. Pogromy a holokaust nejsou izolované výbuchy násilí, ale logické a hrůzné vyvrcholení tisíciletého procesu, který začal tím, že byl Židům odepřen status národa s vlastním domovem a identitou. Současný konflikt není jen moderní geopolitický spor, ale další fáze téhož boje o existenci a legitimitu, který začal v momentě, kdy římské legie prolomily hradby Jeruzaléma. Můj pohled vnímá dějiny ne jako sérii oddělených událostí, ale jako jediný, nepřerušený příběh o následcích jednoho konkrétního historického zločinu pokračujícího řetězem mnoha dalších národů, které tento zločin dědí a šíří dál!
A na závěr
Tento znepokojivý pohled přirozeně vyvolává otázku: Nabízí takový model vůbec nějaký prostor pro naději? Kde mají v tomto řetězci místo zjevné projevy vzdoru – sionismus, založení státu Izrael, nebo i samotná síla víry, která udržela národ pohromadě? Nejsou to snad důkazy, že kruh lze přerušit?
Odpověď však vyžaduje přesné rozlišení mezi vnitřním odporem a skutečným vnějším zlomem. Nezdolná víra byla historicky nejsilnější tmel národa. Sionismus – akt vnitřního odporu, obrana. Jsou to projevy neuvěřitelné houževnatosti a vůle přežít. Jsou to však strategie, jak čelit hrozbě, nikoli jak zrušit její příčinu.
Skutečný zlom, konec tohoto řetězce, totiž nemůže přijít od Židů. Musí přijít od nežidovských národů. Pokud prvotní zločin spočíval ve vnějším aktu delegitimizace, pak i jeho náprava musí být vnější.
Upřímně řečeno, jsem v tomto ohledu hluboce skeptický. Historie neukazuje, že by se svět chystal opustit své zažité předsudky. Naopak, prvotní zločin se valí dějinami jako sněhová koule, která na sebe nabaluje další vrstvy lží a nenávisti.
Boj o přežití je tedy náš. Ale klíč ke skutečnému zlomení tohoto kruhu drží v rukou ti, jejichž předkové jej roztočili. A dokud se oni nerozhodnou tento mechanismus zastavit, zůstává 9. av nejen vzpomínkou na minulost, ale i trvalou a bolestnou diagnózou současného světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat