Historie vlastnictví, koloniální dědictví a kulturní střety v Palestině
Konflikt v Palestině, dnes známý jako izraelsko-palestinský konflikt, je často vnímán jako střet dvou národních hnutí. Jeho hluboké kořeny však leží i v komplexní a často nespravedlivé historii vlastnictví půdy, která je utvářena dědictvím koloniální nadvlády, odlišnými kulturními pojetími a systémovou korupcí.
Osmanské dědictví: Pozemková reforma a její nezamýšlené důsledky
Po staletích osmanské nadvlády byla správa půdy v Palestině značně komplikovaná. V 19. století, ve snaze o modernizaci a efektivnější výběr daní, zavedla Osmanská říše reformy pozemkového práva, zejména Osmanský pozemkový zákoník z roku 1858. Ten měl formalizovat vlastnictví půdy, která byla dosud často držena podle tradičních zvyklostí. O tomto zákoníku a jeho důsledcích píše například historik Arieh Avneri ve své knize The Claim of Dispossession.
Zákon rozlišoval několik kategorií půdy, z nichž nejdůležitější byly:
Miri (státní půda): Nejrozšířenější forma, kde stát držel konečné vlastnictví, ale jednotlivci měli dědičné právo k užívání a obdělávání ([podezřelý odkaz odstraněn]).
Mulk (soukromé vlastnictví): Půda vlastněná soukromě, podobně jako v Evropě.
Waqf (náboženská nadace): Půda věnovaná na náboženské nebo charitativní účely ([podezřelý odkaz odstraněn]).
Mawat (mrtvá půda): Nevyužitá, neobdělávaná pustina, která patřila státu a mohla být nárokována obděláváním ([podezřelý odkaz odstraněn]).
Nezamýšlené důsledky a korupce
Mnozí místní arabští rolníci (fellahové) se zdráhali zaregistrovat svou půdu podle nového systému. Důvodů bylo několik: nedůvěra k vládě, snaha vyhnout se daním, neznalost a složitost systému a tradiční pojetí vlastnictví opřené o zvyklosti, nikoli o úřední dokumenty ([podezřelý odkaz odstraněn]).
Tuto situaci zneužívali bohatí a vlivní jednotlivci, často Absentee Landlords (nepřítomní velkostatkáři). Ti žili ve velkých městech (např. Bejrút, Damašek, Káhira) a s využitím svých kontaktů a znalostí zákona registrovali obrovské plochy půdy, na kterých žily a pracovaly celé vesnice, jako svůj soukromý majetek ([podezřelý odkaz odstraněn]). V tomto procesu se nepochybně uplatňovala i korupce, kdy osmanští úředníci mohli být upláceni k usnadnění těchto registrací. Tak se vytvářely obrovské latifundie.
Britský mandát a perpetuace problémů
Po rozpadu Osmanské říše převzala správu Palestiny v roce 1920 Velká Británie jako mandátní území (
Sionistické nákupy půdy a vystěhování nájemníků
Sionistické organizace, které usilovaly o založení židovského národního domova v Palestině, získávaly půdu primárně legálními nákupy. Často se obracely na ty, kteří měli formální vlastnické tituly – a to byli ve většině případů právě tito velcí arabští Absentee Landlords. Pro ně byl prodej půdy (často neobdělávané nebo vzdálené) výhodnou finanční investicí ([podezřelý odkaz odstraněn]).
Pro místní arabské rolníky (fellahy), kteří na této půdě po generace žili a pracovali, však tyto transakce znamenaly často vystěhování. Sionistické osady byly budovány na principu „židovské práce“, což vylučovalo zaměstnávání arabských nájemníků. Ti se tak ocitli bez obživy a domova ([podezřelý odkaz odstraněn]). Tento proces, ačkoli legální podle tehdejších zákonů, byl pro tisíce arabských rodin vnímán jako zásadní vyvlastnění a velká nespravedlnost.
Vliv různých kultur a pojetí vlastnictví
Klíčem k pochopení konfliktu je střet odlišných kultur a jejich pojetí vlastnictví a vztahu k půdě:
Západní/moderní pojetí: Zdůrazňuje individuální, formalizované a dokumentované vlastnictví půdy, které je převoditelné ([podezřelý odkaz odstraněn]).
Tradiční/arabské pojetí: Často se opírá o ústní dohody, komunitní užívání, historickou přítomnost a silný emocionální vztah k půdě jako dědictví předků, bez nutnosti psaného dokumentu. Pro mnohé byl koncept prodeje „země“ cizí nebo nepřijatelný ([podezřelý odkaz odstraněn]).
Beduínské kmeny: Příkladem jsou beduínské kmeny v Negevu, které po staletí žily na územích v souladu s kmenovými zvyklostmi a tradičním užíváním pro pastevectví. Jejich území nebylo registrováno podle západních zákonů, což vedlo k tomu, že osmanské, britské a později i izraelské úřady je často prohlašovaly za „státní půdu“ ([podezřelý odkaz odstraněn]).
Dvě strany jedné mince: Ekonomický rozvoj a vzestup nenávisti
Zatímco někteří Arabové čelili vysídlení a ztrátě půdy, sionistické osidlování a rozvoj Palestiny přinesly i významné ekonomické příležitosti. Židovské osady a města, budované s investicemi a moderními technikami, vytvářely poptávku po práci, zemědělských produktech a službách. To přitahovalo mnoho Arabů, a to nejen z Palestiny, ale i z okolních oblastí (např. Sýrie, Egypt, Transjordánsko), kteří do Palestiny přicházeli za prací a lepší obživou. Demografické údaje z mandátního období ukazují výrazný nárůst arabské populace, částečně daný vysokou porodností, ale také migrací za ekonomickými příležitostmi, které sionistické podniky nabízely (
Tato ekonomická symbióza však nemohla potlačit hluboké politické a národnostní napětí. Právě z řad těch, kteří se cítili oprávněně poškozeni ztrátou půdy a vnímali rostoucí židovskou přítomnost jako existenční hrozbu, se formoval silný palestinský nacionalismus. Jejich frustrace a pocit křivdy se staly úrodnou půdou pro politické agitátory.
Vliv fašistické propagandy a formování konfliktu
Vznikající palestinský nacionalismus ve 20. a 30. letech 20. století byl bohužel ovlivněn i širšími globálními ideologiemi té doby. Jedním z klíčových faktorů, který rozdmýchával nacionální nenávist a antisemitismus, byla podpora a propaganda ze strany nacistického Německa a italského fašismu (
Významnou roli zde sehrál jeruzalémský muftí Hadž Amín al-Husajní. Al-Husajní, prominentní palestinský národní a náboženský vůdce, byl silným odpůrcem sionismu i britské nadvlády. Aktivně vyhledával spojence v zemích Osy, především v nacistickém Německu, se kterým sdílel antisemitismus a touhu po zničení židovského národního domova v Palestině (
Propaganda: Německo a Itálie využívaly rádiové vysílání v arabštině (např. z Bari a Berlína) k šíření anti-sionistické a antisemitské propagandy ([podezřelý odkaz odstraněn]). Ta cílila na arabské obyvatelstvo, posilovala jeho pocit ohrožení a démonizovala Židy.
Podpora povstání: Al-Husajní a jeho stoupenci přijímali finanční a politickou podporu od nacistů, což přispívalo k eskalaci násilí a organizaci arabského povstání v Palestině (1936-1939) ([podezřelý odkaz odstraněn]). Německá propaganda spojovala sionismus s britským imperialismem a označovala Židy za společného nepřítele.
Radikalizace: Tato externalizovaná nenávist, živená fašistickou ideologií, pomohla radikalizovat části palestinské společnosti a přispěla k formování konfliktu nikoli jen jako sporu o území, ale i jako rasově a nábožensky podbarveného boje.
Dědictví fašistické ideologie a vnější vlivy v současnosti
Dědictví konfliktů a ideologií z 20. století bohužel v regionu přetrvává. Část ideologie, která kdysi čerpala z fašistických a nacistických myšlenek, zejména v podobě radikálního antisemitismu a odmítání existence Izraele, je dnes stále přítomna v určitých frakcích a narativech. Tato nenávist, často maskovaná za národní osvobození, bývá z různých důvodů posilována zájmy různých států a aktérů v regionu i mimo něj. Mezi ně patří například:
Írán: Íránský režim otevřeně podporuje skupiny jako Hamas a Hizballáh, které si kladou za cíl zničení Izraele (
https://www.cfr.org/backgrounder/iran-hezbollah-hamas-israel-lebanon Katar: Ačkoli Katar hraje i roli mediátora, je také známý svou finanční a politickou podporou Hamasu a poskytováním útočiště jeho vůdcům (
https://www.reuters.com/world/middle-east/qatar-israeli-mediator-palestinian-finances-2023-10-18/ Turecko: Pod vedením prezidenta Erdogana Turecko zaujalo stále více protizraelský postoj, podporuje palestinské organizace a kritizuje Izrael na mezinárodní scéně, často používajíc nacionalistickou a islamistickou rétoriku (
https://www.reuters.com/world/middle-east/erdogan-urges-muslim-countries-unite-against-israel-2023-10-25/ Další aktéři: Mnozí další aktéři, včetně radikálních islamistických skupin a některých globálních hnutí, využívají a rozdmýchávají konflikt k vlastním politickým cílům, a to i prostřednictvím dezinformací a propagandy.
Snahy o řešení a neústupnost konfliktu
Navzdory tomuto složitému dědictví a vnějším vlivům existovaly a stále existují snahy Izraele i některých dalších států a mezinárodních organizací skutečně řešit konflikt a pokusit se částečně napravit historické křivdy, nebo alespoň najít pragmatickou cestu k mírovému soužití. Příkladem jsou mírové dohody s Egyptem a Jordánskem, pokusy o mírová jednání s Palestinci v minulosti, nebo nedávné Abrahamské dohody s dalšími arabskými státy (
Nicméně, tradiční koncept palestinského státu v jeho současné podobě se ukazuje jako nedostatečný a neřeší plně minulost ani přítomnost. Důkazem je nízká důvěra místního obyvatelstva k současné, často zkorumpované správě palestinské autonomie. Mnohem reálnější a stabilnější se v některých částech regionu jeví kmenové nebo decentralizované řízení, podobné tomu, jaké funguje v některých emirátech. Tento přístup by mohl lépe reflektovat místní společenskou strukturu a historické vazby.
Problémem však zůstávají větší palestinská města, která se v průběhu desetiletí formovala v prostředí často živeném nenávistí a zároveň ztratila původní kmenovou či rodinnou identitu ve prospěch radikalizovaného nacionalismu nebo islamismu. Tyto oblasti, s hustou populací a silným ideologickým vlivem, představují obrovskou výzvu pro jakékoli nekonvenční řešení.
Právě kvůli těmto komplexním vnějším vlivům a zájmům jiných států, které z podněcování konfliktu profitují, je hledání trvalého a spravedlivého řešení nesmírně obtížné. Namísto podpory smíření a pragmatických řešení je konflikt neustále podněcován a udržován při životě s cílem oslabit Izrael a prosadit vlastní regionální agendy. To způsobuje, že cesta k míru zůstává mimořádně složitá a bolestivá.
Žádné komentáře:
Okomentovat