Past specializace

Proč moderní vzdělávání riskuje, že vychová nové Eichmanny, a jak z toho ven

Žijeme v paradoxní době. Nikdy v historii lidstva nebylo tolik lidí s formálním vzděláním, nikdy jsme neměli přístup k takovému množství informací a nikdy jsme nedisponovali tak mocnými technologiemi. A přesto čelíme krizím, které se zdají být neřešitelné, a s děsivou pravidelností opakujeme chyby, před kterými nás měla minulost varovat. Příčina tohoto rozporu nespočívá v nedostatku znalostí, ale v jejich povaze. Naše moderní posedlost úzkou specializací a profesní efektivitou nás zavádí do nebezpečné pasti – pasti, jejíž nejtemnější podobu ztělesnil muž jménem Adolf Eichmann.

Příslib a hrozba moderního experta

Není pochyb o tom, že specializace je motorem pokroku. Díky specialistům létáme do vesmíru, léčíme dříve smrtelné nemoci a komunikujeme napříč kontinenty v reálném čase. Společnost, která si cení odbornosti, je základem fungujícího světa. Problém nastává, když se z prostředku stane cíl.

Globální ekonomický tlak a touha po měřitelné "návratnosti investic" do vzdělání způsobily, že se vzdělávací systémy po celém světě přeorientovaly. Důraz se přesunul od pěstování všestranně rozvinuté osobnosti k produkci vysoce efektivních "expertů", připravených okamžitě naskočit na trh práce. Humanitní a společenské vědy – obory, které učí klást otázky "proč?" a "k čemu?", zkoumat etické hranice a chápat historický kontext – jsou odsouvány na okraj jako neužitečný luxus. Vzniká tak expert bez kontextu, specialista, který dokonale ovládá své "jak", ale nikdy se neptá "proč". A právě zde se otevírá propast, do níž může společnost snadno spadnout.

Archetyp zla v úřednické šedi: Případ Adolfa Eichmanna

Když filozofka Hannah Arendt v roce 1961 sledovala v Jeruzalémě soudní proces s Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních organizátorů holocaustu, očekávala, že uvidí ztělesněné zlo. Místo démonického monstra však před ní seděl průměrný, šedivý byrokrat. Muž, jehož hlavním rysem nebyla fanatická nenávist, ale ctižádostivá snaha dělat svou práci co nejlépe.

Eichmann byl specialista na logistiku. Jeho oborem byly jízdní řády, kapacity vagónů a efektivita transportů. Z jeho pohledu nešlo o transport lidí na smrt, ale o technický problém přesunu "jednotek" z bodu A do bodu B v souladu s nařízením. Pro Arendtovou to bylo šokující odhalení, které nazvala "banalitou zla". Zlo, jak zjistila, nemusí pramenit z ďábelských pohnutek. To největší zlo v dějinách mohou spáchat obyčejní lidé, kteří se jednoduše vzdají své nejlidštější schopnosti: schopnosti kriticky myslet.

Eichmannova největší vina nespočívala v sadismu, ale v naprosté absenci reflexe. Oddělil technické provedení úkolu od jeho morálních a lidských důsledků. Jeho svědomí bylo nahrazeno směrnicemi. Stal se dokonalým kolečkem ve stroji, které se nikdy neptalo na smysl fungování celého soukolí. Právě proto není Eichmann historickou anomálií, ale věčným varováním. Je archetypem toho, co se stane, když je inteligence oddělena od moudrosti a odbornost od humanity.

Nebezpečí opakování

Příčiny a důsledky, kterým nerozumíme

Můžeme se utěšovat, že Eichmannův případ je extrémní. Ale vzorce myšlení, které k němu vedly, jsou dnes všudypřítomné. Selháváme v chápání komplexních příčin a důsledků, protože jsme trénování myslet v úzkých, izolovaných kategoriích.

Nemusíme však chodit daleko pro příklad. Podívejme se na způsob, jakým je často v mezinárodním diskurzu prezentován konflikt v Gaze. Veřejný prostor je zaplaven statistikami: počty mrtvých, počty raněných, počty nákladních vozů s pomocí, počty zničených budov. Tato čísla, vytržená z kontextu, vytvářejí dojem jednoduché matematické rovnice utrpení. Zcela se z ní však vytrácí kriticky důležitý kontext. Málokdy se spolu s čísly uvádí bezprostřední příčina současné války – brutální teroristický útok ze 7. října. Zřídka se rozlišuje mezi civilními oběťmi a zabitými bojovníky Hamásu.

Téměř nikdy se neanalyzuje, za jakých okolností lidé umírají – zda v důsledku cílené akce proti vojenskému cíli, v křížové palbě, nebo dokonce kvůli selhání rakety teroristické skupiny. Komplexní a tragická realita asymetrické války, kde jedna strana byla napadena a brání se proti nepříteli záměrně operujícímu z civilních oblastí, je zploštěna do zdánlivě objektivní, ale ve skutečnosti hluboce zavádějící statistiky.

Je to Eichmannův princip v praxi. Lidské osudy a morální kauzalita jsou nahrazeny chladným, dekontextualizovaným počtem "jednotek".

Inženýr sociálních sítí, který navrhuje algoritmus pro maximalizaci uživatelské pozornosti, je moderním specialistou. Pokud ale postrádá vzdělání v psychologii a sociologii, nemusí domyslet, že jeho "efektivní" řešení přispívá k politické polarizaci, šíření dezinformací a krizi duševního zdraví mladistvých. Finanční analytik, který vytváří komplexní deriváty pro maximalizaci zisku, je špičkovým expertem. Pokud ale nechápe historii finančních krizí a systémová rizika, může nevědomky postavit další domeček z karet, jehož pád zničí úspory milionů lidí.

Tvůrce systému umělé inteligence, který vyvíjí nástroje pro sledování a kontrolu, je technologickým vizionářem. Pokud ale nezná dějiny totalitních režimů, nemusí si uvědomit, že vytváří tu nejefektivnější infrastrukturu pro útlak, jaká kdy existovala.

Všechny tyto případy spojuje stejný princip jako u Eichmanna: dokonalé zvládnutí technického "jak" při naprostém zanedbání etického a kontextuálního "proč" a "k čemu". Opakujeme chyby ne proto, že bychom byli zlí, ale proto, že nás náš vzdělávací systém nenaučil vidět celý les pro stromy.

Východisko z pasti

Návrh řešení pro 21. století

Řešením není zavrhnout specializaci, ale zasadit ji do širšího rámce. Musíme přestat vnímat vzdělání jako výrobní linku na zaměstnance a vrátit se k jeho původnímu smyslu: kultivaci moudrých, zodpovědných a kriticky myslících občanů. To vyžaduje zásadní změnu přístupu:

• Skutečná interdisciplinarita: Není možné, aby budoucí inženýři, programátoři a manažeři procházeli univerzitami bez povinných kurzů etiky, historie a filozofie. Stejně tak se budoucí humanitní vědci neobejdou bez základní digitální a datové gramotnosti. Je třeba aktivně bořit zdi mezi fakultami a vytvářet obory, které propojují technické a humanitní myšlení.
• Důraz na systémové myšlení: Místo izolovaných faktů musíme studenty učit vidět svět jako síť vzájemně propojených systémů. Musí se naučit chápat zpětné vazby, nezamýšlené důsledky a dynamiku komplexních celků. To je klíčová dovednost pro řešení problémů, jako je klimatická změna nebo globální pandemie.
• Nová historická gramotnost: Cílem výuky dějepisu nesmí být memorování dat, ale schopnost rozpoznávat opakující se vzorce lidského chování a společenských procesů. Historie je laboratoř, která nám ukazuje, jak vzniká propaganda, jak se eroduje demokracie a jaké podmínky vedou ke konfliktům.

Závěr

Past Adolfa Eichmanna je pastí myšlení, které se zřeklo své odpovědnosti. Je to past, do které se může chytit jakákoli společnost, která si cení dovedností více než moudrosti a efektivity více než etiky. Pokud chceme z této pasti uniknout, musíme přehodnotit samotný smysl vzdělání. Jeho konečným cílem nesmí být jen příprava na profesi, ale příprava na život v komplexním a morálně nejednoznačném světě. Potřebujeme nejen odborníky, kteří umí stavět mosty, ale i moudré občany, kteří vědí, kam směřovat.