V mládí jsem byl vlastně liberál, progresivní, nebo jak to dnes mnozí hanlivě nazývají...
Snil jsem o zrušení hranic, multikulturním životě, kde se každý může bavit s každým a všichni žijí v míru a pohodě a svobodně...
Dělí se o duchovno, znalosti, učí se jeden od druhého.
Po padnutí železné opony to vypadalo, že to tak i bude. Byla to samozřejmě naivní iluze.
Vlastně to ve mně žije stále, ale již jen jako utopické přání.
Ale bolí mně, jak mně soudí ti, kdo mně vůbec neznají a při tom často mají stejná utopická přání.
To, že víc věří těm, jejichž jediné přání je zničit a zabít vše odlišné, to však bolí nejvíce ze všeho...
Často se ptám proč.
Ano mnozí z těch, kteří útočí, jsou právě ti, které jsem již zmínil, jejichž cílem je ničit vše odlišné, mnozí jsou skutečně antisemité.
Obrovská část z nich jsou však lidé se stejnými sny, ideály, se stejnými hodnotami.
Jde vlastně o tragickou ironii, kdy lidé, kteří sdílejí stejný sen o míru a soužití, soudí ty, kteří byli nuceni čelit realitě, jež tento sen ohrožuje. Je to paradox, který má několik důvodů, a všechny jsou smutné.
Obrana vlastního snu:
Pro člověka, který žije v bezpečí a drží se svého ideálu, jsem já– ten, kdo viděl realitu a poukazuje na její krutost – hrozbou. Ne proto, že bych byl zlý, ale proto, že má zkušenost boří jejich jednoduchý a krásný obraz světa. Je psychologicky mnohem snazší zaútočit na posla špatných zpráv (na mně) než přijmout, že jejich sen je v ohrožení skutečným zlem. Soudí mně, protože brání svou vlastní komfortní iluzi.
Neochota vidět složitost:
Můj postoj je složitý. Říká: "Chci mír a soužití, ale musím uznat existenci těch, kteří chtějí jen zkázu, a musím se proti nim bránit." To je komplexní a náročná myšlenka. Na druhé straně, extremisté často nabízejí velmi jednoduchý, černobílý příběh.
Proč věří spíše těm druhým?
Protože extremisté často mluví jazykem, který se na povrchu podobá jazyku spravedlnosti – mluví o "útlaku", "odporu", "svobodě". Pro naivního idealistu, který nezná skutečný kontext a ideologii, to může znít legitimně. Je to svůdná a jednoduchá lež, která nevyžaduje konfrontaci s jejich skutečnou, genocidní agendou, kterou vidíme například u islamistů v Sýrii, v Gaze a mnohých jiných místech tohoto světa. Věřit jim nevyžaduje přemýšlení a zpochybňování vlastního světového názoru. Věřit mně by znamenalo přiznat si, že svět je mnohem nebezpečnější a složitější místo, než si chtějí připustit.
Moje pozice není zradou ideálu. Je to naopak pozice hlubší zodpovědnosti. Je to pochopení, že k ochraně mírumilovných lidí a hodnot je někdy nutné jasně pojmenovat zlo a čelit těm, kteří chtějí všechno a všechny zničit.
Ta bolest z nepochopení je cenou za to, že vidím svět takový, jaký je, a ne jen takový, jaký by měl být. A je naprosto pochopitelné, že to bolí.
V Jeruzalémě působí rabín původem z Československa, Jicchak Seifert (), který se stal klíčovým informačním kanálem pro drúzskou komunitu ze syrské provincie Suvajda. Na svém YouTube kanálu „Drůzové a Jisroel דרוזים וישראל“ () zveřejňuje se svolením jejich autorů autentické videozáznamy, které mu posílají přímo z oblastí zasažených konfliktem. Jeho roli jako zástupce a zprostředkovatele informací potvrdila i reportáž České televize.
Tyto videozáznamy představují přímý důkazní materiál, který v kombinaci s dalšími nezávislými zdroji odhaluje systematické vraždění a reálnou hrozbu genocidy drúzské menšiny pod novým syrským režimem.
Část I: Anatomie teroru – Analýza videí z kanálu "Drůzové a Jisroel"
Série krátkých videí sdílená rabínem Seifertem poskytuje ucelený a mrazivý obraz o metodách a brutalitě útoků. Každý záznam dokumentuje jiný aspekt násilí, které není náhodné, ale cílené a ideologicky motivované.
Psychologické ponižování: Jeden ze záznamů () ukazuje akt hlubokého ponížení. Skupina útočníků násilím holí vousy a knír staršímu muži. Pro drúzské muže, zejména ty nábožensky založené, jsou vousy symbolem cti a identity. Jejich oholení je demonstrativní akt degradace, který, jak svědectví potvrzují, často předchází fyzické likvidaci.
Útoky na civilisty: Nejvíce znepokojivé jsou záběry, které dokumentují oběti z řad civilistů, včetně dětí (). Hlas autora videa v arabštině opakovaně zdůrazňuje civilní status obětí a u těla dítěte zaznívá zoufalý výkřik, který je zároveň obžalobou: "Tohle dítě přece nenese zbraň!".
Systematická likvidace – Mrazivý význam "Vidu Hariga": Další videa ( a ) zachycují systematickou brutalitu. Jejich název, "Vidu Hariga" (וידוא הריגה), v hebrejštině znamená "Ověření zabití" – ekvivalent pro "kontrolní výstřel". Záznamy ukazují přesně tuto hrůzu: útočníci přistupují k již raněným a bezmocným lidem a chladnokrevně je "dobíjejí", aby se ujistili, že nikdo nepřežije.
Část II: Nezávislé svědectví – Rozhovor z kanálu Romana Kapluna (OTEF)
Naprosto klíčový pohled na celou situaci přináší další, nezávislý zdroj. Jedná se o obsáhlý rozhovor s drúzským duchovním vůdcem, šejchem Nabim Saidam Ahmadem (). Toto video bylo zveřejněno na ruskojazyčném kanálu, jehož autorem je Roman Kaplun, zakladatel izraelské dobrovolnické organizace OTEF (). Tato organizace se zaměřuje nejen na přímou materiální a psychologickou pomoc komunitám v Izraeli zasaženým konfliktem, ale, což je v kontextu tohoto videa klíčové, také se věnuje archivaci událostí, aby se na ně nezapomnělo, a aktivnímu odhalování dezinformací.
V tomto zásadním svědectví šejch Ahmad detailně a s hlubokými emocemi popisuje pozadí a průběh masakrů.
Proměna konfliktu: Vysvětluje, jak se původně politický odpor proti Asadovu režimu zvrhl v genocidní náboženskou válku vedenou džihádistickými skupinami jako ISIS a Džabhat an-Nusrá, které považují Drúzy (kteří sami sebe nazývají "Muahiddin" – monoteisté) za kacíře.
Popis masakrů: Líčí hrůzy z 13. července, kdy útočníci cíleně vraždili ty nejzranitelnější – starce, ženy, děti a lidi s postižením. Popisuje vypalování domů a nemocnic, rabování a ponižující akty, jako bylo právě holení knírů duchovním.
Srovnání s Hamásem: Šejch opakovaně přirovnává brutalitu, ideologii a nelidskost těchto džihádistů k činům Hamásu ze 7. října a zdůrazňuje, že jde o stejnou tvář zla.
Solidarita a zrada: S bolestí mluví o mlčení a zradě ze strany sunnitských sousedů, kteří dříve žili s Drúzy v míru. Zároveň popisuje obrovskou vlnu solidarity izraelských Drúzů, kteří byli připraveni překročit hranici a jít bránit své bratry, čemuž na poslední chvíli zabránili místní drúzští stařešinové, aby nevyvolali ještě větší krveprolití.
Loajalita: Šejch zdůrazňuje klíčový princip Drúzů: absolutní loajalitu k zemi, ve které žijí. Izraelští Drúzové jsou podle něj plnohodnotnými a věrnými partnery Státu Izrael.
Tento rozhovor tak poskytuje nenahraditelný rámec a hluboký lidský kontext k němým a brutálním záběrům z ostatních videí.
Část III: Geopolitický kontext – Naše analýza z Emet blogu
Tyto útoky se odehrávají v novém politickém kontextu Sýrie. Jak jsme uvedli v našem článku z července 2025 na Emet blogu s názvem , po pádu Asadova režimu se k moci dostal Ahmad Šara, vůdce skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS). V naší analýze jsme varovali, že plná konsolidace moci HTS by znamenala ztrátu jakékoliv reálné obrany pro menšiny, jako jsou Drúzové, křesťané a Kurdové, a vystavila by je dominanci radikální ideologie. Zprávy a videa, které nyní přicházejí ze Suvajdy, tato naše varování tragicky potvrzují.
Mezinárodní společenství a kontroverzní politika
Jak jsme dále upozornili v našem článku, reakce mezinárodního společenství je přinejmenším problematická. Zatímco Izrael provádí vojenské operace s deklarovaným cílem ochrany drúzské menšiny, mezinárodní média je často prezentují bez tohoto zásadního kontextu. Některé západní státy zvažují uvolnění sankcí a regionální mocnosti jako Turecko sledují vlastní zájmy.
Závěr: Význam digitálního svědectví
Příběhy rabína Jicchaka Seiferta a Romana Kapluna a především drúzských autorů videí jsou ukázkou moderního boje o pravdu. Jejich kanály fungují jako archiv dokládající válečné zločiny. Záznamy ze Suvajdy nejsou propaganda; jsou to nezpochybnitelné důkazy, které potvrzují naše varování. Ukazují, že pro drúzskou komunitu v Sýrii není hrozba genocidy abstraktním pojmem, ale bezprostřední realitou. Tyto dokumenty kladou na mezinárodní společenství zodpovědnost za další vývoj.
Zdroje:
Naše analýza pro kontext:
Reportáž o činnosti J. Seiferta: Česká televize, Horizont ČT24 ()
Další zdroje k situaci v Sýrii a statusu HTS jsou uvedeny v článku na Emet blogu.
Při pohledu na válku v Gaze jsme neustále konfrontováni s tragickými statistikami a obrazy dětí. Každé číslo v kolonce "dětské oběti" vyvolává emoce a slouží jako obžaloba. Musíme se ale podívat za tato čísla, na mnohem znepokojivější a systematicky zamlčovanou realitu. Značná část dospívajících, kteří umírají a jsou prezentováni jako nevinné civilní oběti, byli ve skutečnosti naverbovaní, vycvičení a aktivně bojující vojáci teroristických skupin.
Pojďme společně odhalit tento fenomén, opřít se o fakta a pochopit, jak hluboko sahá tato tragédie.
Ekosystém Nenávisti: Od Mateřské Školy po Bojiště
To, čeho jsme svědky, není série náhodných tragédií. Je to výsledek propracovaného a celoživotního indoktrinačního systému. Jeho cílem je vytvořit nevyčerpatelnou zásobu rekrutů, pro které je ozbrojený boj a smrt v něm nejvyšší životní aspirací.
Předškolní Výchova: Hry na Válku a Mučednictví
Vše začíná už v mateřských školách, kde jsou nejmenší děti vystaveny systematické militarizaci. Místo běžných her se učí oslavovat násilí. Na videích ze slavnostních zakončení školního roku vidíme pětileté a šestileté děti v miniaturních uniformách, jak s maketami pušek hrají scény zabíjení izraelských vojáků. Jsou vedeny k tomu, aby skandovaly hesla o nenávisti a touze po "mučednictví" (šahádě), které je jim prezentováno jako největší čest.
Školní Vzdělávání: Učebnice jako Zbraň
S nástupem do školy se indoktrinace stává oficiální součástí kurikula. V učebnicích, schválených Palestinskou samosprávou a používaných i ve školách agentury OSN UNRWA, je existence Izraele zcela vymazána z map. Teroristé zodpovědní za vraždy civilistů jsou glorifikováni jako národní hrdinové a jsou po nich pojmenovávány školy. I v matematice se počítá s "mučedníky".
Média, Kultura a Letní Tábory
Tento ekosystém doplňují média a volnočasové aktivity. Dětské pořady v televizích Hamásu otevřeně vyzývají k džihádu. Vrcholem jsou pak letní tábory, kde se teorie mění v praxi. Děti a dospívající se zde učí střílet ze skutečných zbraní a provádět simulované útoky. Tyto tábory jsou finální fází náboru budoucích bojovníků.
Metodika Odhalování: Jak poznat Dětského Vojáka
Identifikace mladistvých bojovníků je paradoxně možná díky chloubě, s níž jejich status po smrti oslavují jejich rodiny, komunity a samotné teroristické organizace. OSINT analytici sledují tyto digitální stopy:
Jazyk mučednictví: V nekrolozích se opakují termíny, které jasně odlišují bojovníka od civilisty: Al-Mudžáhid (bojovník džihádu), Al-Batal (hrdina) nebo klíčová fráze "Istushhida muqbilan ghayr mudbiran" ("Byl umučen při postupu, ne při ústupu").
Vizuální Důkazy: Nejprůkaznějším materiálem jsou fotografie a videa, kde jsou dospívající zachyceni v uniformách, pózující se zbraněmi, na "mučednických plakátech" vydaných danou frakcí nebo při manipulaci s výbušninami.
Galerie Případů a Fotografické Důkazy
Tragické výsledky výše popsaného systému jsou vidět na konkrétních případech. Seznam zdokumentovaných mladistvých bojovníků je rozsáhlý a stále roste.
Účastníci masakru 7. října:
Několik dospívajících bylo zabito přímo během teroristického útoku na Izrael a následně oslavováno. Mezi nimi Loay Husam Mohammad Aql (17), člen DFLP, nebo Mohammad Hisham Mustafa Abu Nasser (16), kterého jeho vlastní škola označila za "hrdinu vpádu do okupovaných zemí."
Mladí Operativci v Boji:
Mahmoud Mohammed Mukhaimer (17): Člen Brigád al-Kassám, jehož fotografie ho ukazují v plné uniformě a se zbraněmi od útlého věku.
Musab Bakr Suleiman al-Dirawi (14): Zdokumentován na videu při manipulaci s IED v uniformě Hamásu.
Ammar Abu Hein (13): Sloužil jako "mudžáhid" a posel pro teroristy.
Fotografická dokumentace: Případ Mahmouda M. Mukhaimera
Popis: Toto je snímek obrazovky ze sociální sítě, který slouží jako posmrtné oznámení a oslava Mahmouda Mohammeda Mukhaimera (17 let). Zveřejnil ho jeho příbuzný. Text v anglickém překladu ho explicitně označuje za "divokého bojovníka" a "lva". Arabský text, který je na fotografii bojovníka v plné polní, obsahuje logo a název Brigád Izz ad-Dína al-Kassáma, ozbrojeného křídla Hamásu. Jde o přímý a nezpochybnitelný důkaz, že Mahmúd byl komunitou i rodinou vnímán a oslavován jako aktivní člen teroristické organizace.
Popis: Série dalších fotografií ukazuje Mahmouda v různých situacích: neformálně s puškou, s čelenkou Brigád al-Kassám, nebo v taktické vestě s arzenálem zbraní. Tyto snímky demonstrují jeho hluboké a dlouhodobé zapojení do militantních struktur.
Příklad normalizace násilí:
Popis: Tato koláž zachycuje jiného, neidentifikovaného, ale zjevně ještě mladšího chlapce. S úsměvem pózuje s útočnou puškou v prostředí domova. Kontrast mezi dětským výrazem, domácím interiérem a smrtící zbraní je mrazivý. Fotografie je dokonalou ilustrací hluboce zakořeněné kultury "mučednictví", kde je aspirace stát se "bojovníkem" prezentována jako normální a žádoucí součást dospívání.
Válečný Zločin a Propagandistická Zbraň
Strategický kalkul teroristických skupin je dvojí a cynický.
Flagrantní Porušení Práva
Nábor dětí do 15 let je podle Římského statutu Mezinárodního trestního souduválečným zločinem. Mezinárodní právo je jasné: civilista, bez ohledu na věk, ztrácí ochranu před útokem v okamžiku, kdy se přímo účastní bojů. Tím, že tyto skupiny posílají děti do boje, je nejen zneužívají, ale cíleně z nich dělají legitimní vojenské cíle.
Smrt jako Propaganda
Zatímco v boji jsou tito mladí bojovníci postradatelní, jejich smrt je pro propagandu neocenitelná. Hamásem řízené Ministerstvo zdravotnictví je okamžitě zařadí do statistik civilních obětí. Tato čísla pak bez ověření přebírají světová média a agentury OSN, čímž vytvářejí falešný narativ a pomáhají teroristům v jejich informační válce.
Závěr: Boj o Pravdu a Budoucnost
Musíme si přiznat existenci dětských vojáků v Gaze. Není to pokus o zlehčení smrti jakéhokoli mladého života. Je to naše povinnost vůči pravdě a především vůči dětem, kterým je systematicky kradeno dětství a jsou obětovány na oltář nenávistné ideologie.
Odpovědnost za tuto tragédii leží jednoznačně na palestinských frakcích, které tuto mašinérii na smrt vytvořily. Pokud budeme tuto realitu ignorovat, nejenže pokřivíme pravdu o konfliktu, ale především selžeme v ochraně budoucích generací palestinských dětí.
Ve světě plném složitých příběhů existuje jen málo těch, které jsou tak paradoxní a silné jako příběh Mosaba Hassana Yousefa. Narodil se jako nejstarší syn šejka Hassana Yousefa, jednoho ze zakladatelů a nejrespektovanějších vůdců teroristické organizace Hamás. Byl předurčen stát se jejím budoucím vůdcem. Místo toho se však stal jejím největším zrádcem a jedním z nejcennějších zdrojů izraelské bezpečnostní služby Šin Bet. Jeho životní mise je dnes varovat svět před smrtící ideologií, které kdysi sloužil, a bránit právo Izraele na existenci, kterou Hamás usiluje zničit.
Kdo je Mosab Hassan Yousef? Zrození "Zeleného prince"
Vyrůstal v Ramalláhu, v samém epicentru palestinského nacionalismu a nenávisti vůči Izraeli. Od dětství byl jeho svět formován učením Hamásu: Izrael je rakovina, kterou je třeba vyříznout, a Židé jsou nepřátelé Alláha. Jako mladík se aktivně účastnil První intifády, byl zatýkán a plně přijímal ideologii džihádu. Byl považován za "Zlatého chlapce" Hamásu, mladého a charismatického následovníka svého otce, který měl jednoho dne převzít jeho odkaz. Jeho osud se zdál být zpečetěn.
Zlom v mysli: Odhalení pravé tváře Hamásu
Bodem obratu, který navždy změnil směr jeho života, bylo jeho uvěznění v izraelském vězení Megido v polovině 90. let. Zde však nebyl konfrontován s brutalitou izraelských stráží, ale s hrůznou realitou samotného Hamásu. Na vlastní oči viděl, jak velitelé Hamásu ve vězení nelidsky mučí a vraždí své vlastní palestinské spoluvězně, často na základě pouhých fám o kolaboraci.
Tato zkušenost mu otevřela oči. Uvědomil si, že organizace, která se prohlašuje za svatého ochránce palestinského lidu, je ve skutečnosti zkorumpovaný a brutální kult, který bez váhání požírá své vlastní děti. Jeho víra byla otřesena v základech. Právě v tomto okamžiku duševního rozvratu ho oslovili agenti Šin Bet. A on, původně s myšlenkou infiltrovat nepřítele, učinil rozhodnutí, které změnilo historii – začal spolupracovat.
Syn Hamásu: Zpověď z nitra teroru
Jeho první kniha, "Syn Hamásu", je mrazivou a detailní kronikou jeho dvojího života. Pod krycím jménem "Zelený princ" strávil deset let v nejvyšších patrech Hamásu, zatímco tajně předával klíčové informace svému řídícímu důstojníkovi v Šin Bet.
Kniha popisuje neuvěřitelné psychické vypětí a neustálý strach z odhalení. Yousef detailně líčí, jak jeho informace zabránily desítkám sebevražedných bombových útoků, odhalily teroristické buňky a zachránily životy stovek nevinných Izraelců. Nejednal jen jako informátor; aktivně mařil plány organizace, kterou byl předurčen vést. Kniha je surovým pohledem na vnitřní fungování teroristické skupiny – na její paranoiu, brutalitu i fanatismus. Je to svědectví o tom, jak se syn jednoho z největších nepřátel Izraele stal jedním z jeho největších hrdinů.
From Hamas to America: Hledání vykoupení a svobody
Jeho druhá kniha, "From Hamas to America", navazuje tam, kde první skončila. Popisuje jeho útěk do Spojených států a složitou cestu za svobodou a novou identitou. Toto dílo je méně o špionáži a více o vnitřním boji. Yousef líčí své právní bitvy s americkými úřady, které mu hrozily deportací kvůli jeho spojení s Hamásem, a paradoxní situaci, kdy musel bojovat o azyl v zemi, jejíž spojence pomáhal chránit.
Kniha je také hlubokou duchovní zpovědí. Popisuje svou konverzi ke křesťanství, jehož učení o lásce k nepřátelům mu poskytlo morální oporu pro jeho činy, a také jeho cestu k nalezení vnitřního míru skrze jógu a meditaci. Je to příběh o hledání vykoupení, o snaze setřást ze sebe nálepky "teroristy" i "hrdiny" a stát se prostě jen svobodným člověkem.
Ve svých veřejných vystoupeních, jak ukazují i zmíněná videa, Yousef nemluví jazykem diplomacie. Mluví jazykem drsné pravdy, kterou poznal z první ruky.
Kritika Hamásu a pasivity: Yousef neúnavně opakuje, že Hamás není politické hnutí, ale náboženský kult smrti. Jeho jediným cílem je zničení Izraele a zavedení islámského chalífátu. Ve videích obviňuje Hamás, že záměrně obětuje palestinské civilisty a používá je jako lidské štíty, aby vyvolal mezinárodní sympatie. "Izrael bojuje za děti Gazy tím, že likviduje Hamás," říká a kritizuje světové lídry i veřejnost za jejich pasivitu a naivitu, s jakou přistupují k organizaci, jejíž podstatu nechápou.
Uměle vytvořená identita: Yousef šokuje mnohé svým tvrzením, že "žádná Palestina neexistuje" jako historický národ. Tvrdí, že palestinská identita byla uměle zkonstruována v opozici vůči Izraeli. "Bez Izraele jako společného nepřítele by se Palestinci navzájem zabíjeli," říká a poukazuje na vnitřní rozkoly a násilí v palestinské společnosti.
Role Izraele v boji o přežití: Z jeho pohledu Izrael nevede válku z agrese, ale vede zoufalý boj o přežití proti nepříteli, který usiluje o jeho genocidu. Obhajuje kroky izraelské armády jako nezbytné pro eliminaci existenční hrozby. Vyzývá Izrael, aby "dokončil práci" a nenechal se odradit mezinárodním tlakem, protože jakýkoli kompromis s Hamásem je jen odkladem další, ještě krvavější války.
Osobní oběť a vize budoucnosti
Cena, kterou Yousef za svou volbu zaplatil, je obrovská. Jeho vlastní otec ho veřejně odsoudil a zavrhl. Žije pod neustálými hrozbami smrti a nemůže se volně pohybovat. Obětoval rodinu, domov a bezpečí pro to, co považuje za pravdu.
Jeho řešení konfliktu je nekompromisní: Hamás musí být zcela a definitivně zničen. Jakékoli řešení v podobě dvou států je podle něj iluzí, dokud bude palestinská společnost ovládaná ideologií nenávisti. Jeho vizí budoucnosti je mírové soužití Arabů a Židů, které ale může nastat až poté, co se Palestinci osvobodí od lživé identity a kultu smrti, který jim Hamás vnucuje. Věří, že pravda a odvaha jednotlivců mohou nakonec zvítězit nad lží a terorem. Jeho život je toho nejlepším důkazem.
Video je rozhovor s Mosabem Hassanem Yousefem, známým také jako "Syn Hamásu" [00:27]. Hovoří o svých názorech na Hamás, konflikt mezi Izraelem a Gazou a o své osobní zkušenosti.
Klíčové body rozhovoru:
Osobní bezpečnost a identita: Yousef vysvětluje, že z bezpečnostních důvodů a pro ochranu soukromí používá jiné jméno, protože čelí neustálým hrozbám [00:46]. Zdůrazňuje, že se nebojí smrti, ale cítí zodpovědnost mluvit pravdu [01:39].
Kritika Hamásu a jeho taktiky: Yousef označuje boha Koránu za "největšího teroristu" a tvrdí, že prioritou Hamásu je zničení Izraele [01:57]. Obviňuje Hamás z vyprovokování války tím, že obětuje civilisty a zneužívá je jako lidské štíty, čímž úmyslně vytváří civilní oběti [03:57].
Role Izraele v konfliktu: Yousef věří, že Izrael bojuje za děti Gazy tím, že likviduje Hamás [02:45]. Kritizuje vlády, včetně té izraelské, za to, že dovolily Hamásu vybudovat armádu [04:43].
Postoj k palestinské identitě: Vyjadřuje kontroverzní názor, že po 7. říjnu nerozlišuje mezi Hamásem a Palestinci. Tvrdí, že "žádná Palestina neexistuje" a že bez Izraele jako společného nepřítele by se Palestinci navzájem zabíjeli [08:44].
Hrozby a oběti: Yousef hovoří o tom, že se nemůže volně pohybovat po světě, aniž by ho pronásledovali "fanatici a propalestinští teroristé" [09:34]. Je si vědom, že je jen otázkou času, než ho dostanou, ale nemá žádné výčitky a nebojí se smrti [09:51].
Výzva k jednotě: Zdůrazňuje potřebu jednoty mezi Izraelci, aby porazili Hamás a změnili narativ [10:09]. Varuje před důsledky rozdělení a kolapsu vlády, které by Hamás považoval za úspěch [10:22].
Řešení pro rukojmí a Hamás: Podle Yousefa je jedinou možností, jak získat zpět rukojmí, vyvinout tlak na Hamás [11:37]. Varuje před uznáváním palestinského státu a uvalováním sankcí na Izrael, protože to odměňuje terorismus [11:59]. Tvrdí, že Hamás musí být odstraněn od moci, jinak veškeré úsilí v Gaze přijde vniveč [12:54].
V závěru Yousef vyjadřuje svou neochvějnou podporu Izraeli a věří, že vítězství nad Hamásem je klíčové pro globální židovský národ [14:39]. Vyzývá k trpělivosti a odolnosti a zdůrazňuje důležitost jednoty v boji proti terorismu [14:18].
Jedním z ústředních pilířů judaismu je koncept svobodné volby (bchira chofšit). Tato myšlenka, že člověk má schopnost a odpovědnost volit mezi dobrem a zlem, je základem pro celou etickou a právní strukturu Tóry. Bez ní by pojmy jako přikázání, hřích, pokání, odměna a trest ztratily smysl. Příběh o Exodu z Egypta, a zvláště postava faraona, však představuje jednu z největších teologických výzev pro tento princip. Jak můžeme mluvit o svobodné volbě, když Tóra opakovaně říká, že "Bůh zatvrdil srdce faraonovo"?
Každá ideologická válka začíná v myslích lidí. Než se zformují armády a začnou padat bomby, musí být zaseto sémě nenávisti. Egyptská badatelka a ředitelka Centra pro studie Blízkého východu (MEG) Dalia Ziada prožila tuto indoktrinaci na vlastní kůži. Její příběh není jen osobní zpovědí, ale klíčem k pochopení, jak se v arabském světě systematicky pěstuje nenávist vůči Izraeli a jak hluboko sahají kořeny politického islámu, který tento konflikt živí.
Probuzení z iluze: Osobní cesta od indoktrinace k pravdě
Dalia Ziada vyrůstala v prostředí, kde byla nenávist vůči Izraeli a Židům všudypřítomnou součástí života. Nebyla to otázka volby, ale základní axiom, který nikdo nezpochybňoval.
"Od dětství nám bylo vtloukáno do hlavy – ve školách, v médiích, v mešitách – že Izrael je absolutní zlo, že Židé jsou naši věční nepřátelé," popisuje Ziada atmosféru v Egyptě.
Tento narativ byl posilován na každém kroku. Učebnice dějepisu líčily Izrael jako umělý koloniální projekt, zprávy v televizi vykreslovaly Židy jako krvelačné okupanty a páteční kázání v mešitách burcovala k džihádu za osvobození Jeruzaléma. V tomto světě neexistoval prostor pro dialog ani pro jiný názor.
Zlom nastal, když jí bylo 18 let, v době Druhé intifády. Na univerzitě se konaly masivní protesty, organizované a chráněné Muslimským bratrstvem. Dalia, stejně jako mnoho jejích vrstevníků, se jich účastnila. Pak ale přišel šok.
"Viděla jsem je, jak pálí izraelskou a americkou vlajku, což se dalo čekat. Ale pak... pak zapálili i naši egyptskou vlajku," vzpomíná na klíčový moment. "V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Jak mohou tvrdit, že bojují za národ, když pálí jeho symbol? Byl to akt velezrady."
Tento zážitek, který nazývá svou "kognitivní disonancí", ji přinutil zpochybnit vše, čemu dosud věřila. Začala se ptát: Pokud lžou o své loajalitě k Egyptu, v čem dalším lžou? Pustila se do samostudia. Hledala informace o historii Izraele, o judaismu a objevila zapomenutou historii egyptských Židů, kdysi prosperující komunity, která byla po roce 1948 vyhnána.
Když však sebrala odvahu a začala veřejně kritizovat brutální praktiky Hamásu a dalších islamistických skupin, narazila na tvrdou realitu. Začaly jí i její rodině chodit výhrůžky smrtí. Když v obavách o život požádala o ochranu egyptský stát, byla odmítnuta. Oficiální zdůvodnění bylo šokující: ochrana jí nemůže být poskytnuta, protože "podporuje nepřítele, Izrael." Tento postoj odhalil hlubokou schizofrenii státu, který má s Izraelem desítky let podepsanou mírovou smlouvu, ale v praxi nadále vnímá a označuje Izrael jako nepřítele, pokud se to hodí k umlčení kritických hlasů.
Analýza: Architekti nenávisti a jejich dlouhá hra
Zkušenost Dalie Ziady je mikrokosmem, který odhaluje makrostrategii politického islámu. Její analýza, obohacená o naše znalosti interních dokumentů a historického kontextu, ukazuje na hlavního viníka: Muslimské bratrstvo.
Nebezpečí politické ideologie
Klíčem k pochopení je rozlišení mezi islámem jako vírou a politickým islámem jako totalitní ideologií. Ziada definuje spektrum, v němž političtí islamisté, jako je Muslimské bratrstvo, představují největší hrozbu.
"Džihádisté jako ISIS jsou brutální, ale jejich taktika je zjevná. Muslimské bratrstvo je mnohem nebezpečnější. Nepoužívají nutně násilí sami, ale vytvářejí ideologický základ, který dává ostatním skupinám ospravedlnění zabíjet."
Jsou to ideologičtí architekti. Jejich metodou je infiltrace, propaganda a zneužívání "falešných kauz". Jak Ziada zdůrazňuje, "kauza Palestina" je jejich mistrovským dílem, které jim umožňuje maskovat antisemitismus a sjednocovat pod sebou různorodé protiizraelské a protizápadní skupiny.
Hamás: Přímý potomek Bratrstva
Je zásadní si uvědomit, že Hamás není nezávislý aktér. Jeho zakládající charta z roku 1988 uvádí: "Islámské hnutí odporu [Hamás] je jedním z křídel Muslimského bratrstva v Palestině." Jedná se o přímou teroristickou odnož, která v praxi realizuje ideologii Bratrstva.
Dlouhá hra: "Stoletý plán" k ovládnutí Západu
Zmínka o "stoletém plánu" odkazuje na strategii popsanou v interních dokumentech Bratrstva, jako je "Vysvětlující memorandum" z roku 1991. Tento dokument popisuje proces "civilizačního džihádu" s cílem "eliminovat a zničit západní civilizaci zevnitř". Nejde o rychlý převrat, ale o trpělivou, vícegenerační strategii infiltrace klíčových institucí – univerzit, médií, politiky. Kratší časové rámce, jako je "40letý plán", pravděpodobně označují konkrétní fáze tohoto širšího projektu.
Geopolitické pokrytectví: Egypt a hra o Gazu
Role Egypta, kterou Ziada detailně popisuje, je dokonalou ukázkou cynismu a dvojí hry. Desetiletí toleroval tunely, které vyzbrojovaly Hamás, aby si udržel vliv a zároveň nepřímo škodil Izraeli. Když se Hamás stal hrozbou pro samotný Egypt, ve spolupráci s Izraelem tunely zničil. Tlak vnitřních mocenských a ekonomických zájmů však vedl k jejich opětovnému otevření, což přímo umožnilo vyzbrojení Hamásu pro 7. říjen.
"Je to politická schizofrenie," říká Ziada. "Egyptští představitelé na veřejnosti pláčou pro Palestince, ale zároveň neprodyšně uzavřeli své hranice, protože vědí, jakou hrozbu by pro ně palestinští radikálové představovali."
Palestinská otázka tak neslouží jako humanitární cíl, ale jako politický nástroj k odvedení pozornosti od domácích problémů a k udržení mocenské rovnováhy.
Závěr: Boj o myšlenky
Poselství Dalie Ziady je jasné. Konflikt na Blízkém východě nelze vyřešit, dokud svět nepochopí, že nečelí pouze izolovaným teroristickým skupinám, ale globální, trpělivé a propracované totalitní ideologii politického islámu. Skutečný boj neprobíhá jen na bojišti, ale především v myslích lidí, ve školách, médiích a na univerzitách. Cesta k míru, jak ukazuje příběh samotné Ziady, začíná odvahou prolomit lži a postavit se ideologii nenávisti.
Obsah videa:
Úvod je v hebrejštině, rozhovor je v angličtine s hebrejskými titulky
V tomto videu egyptská badatelka Dalia Ziada diskutuje o své osobní cestě k poznání, že Izrael není nepřítel, o složitosti muslimských skupin, o zapojení Egypta do tunelů v Gaze, o jeho vojenském posilování a o širší geopolitice Blízkého východu [00:51].
Osobní probuzení a názory na Izrael:
* Dalia vzpomíná, jak v Egyptě vyrůstala s přesvědčením, že Izrael a židovský národ jsou ze své podstaty zlí, což byl narativ posilovaný médii, školami a náboženskými kázáními [03:07].
* Její perspektiva se změnila v 18 letech během druhé intifády, když sledovala organizátory z Muslimského bratrstva, chráněné univerzitní policií, jak během protestu pálí nejen izraelskou a americkou vlajku, ale i egyptskou vlajku [04:21]. Tento akt spálení její národní vlajky způsobil "kognitivní disonanci", která ji přivedla k zpochybnění převládající ideologie "nenávisti k Židům" a přiměla ji, aby se sama vzdělávala o islámu, judaismu a historii Izraele, včetně existence egyptských Židů [06:16].
* Vyjádřila hrdost na akce IDF proti šíitské ose, protože věří, že to prospívá Arabům, kteří trpěli pod šíitskými milicemi a Íránem [37:10].
Porozumění muslimským frakcím:
* Dalia vysvětluje rozmanité spektrum v rámci islámu a kategorizuje muslimy od extremistických islamistů (džihádisté jako Al-Káida a ISIS a salafisté) napravo, po reformní/liberální muslimy (jako súfisté) nalevo, přičemž většina se nachází uprostřed [08:30].
* Za obzvláště nebezpečné označuje politické islamisty, jako je Muslimské bratrstvo. Ačkoli nemusí přímo používat násilí, vytvářejí ideologický základ, který jiné radikální skupiny používají k ospravedlnění násilí [11:18].
* Muslimské bratrstvo, podle Dalie, funguje tak, že vytváří "falešné kauzy" jako "Svobodná Palestina", aby zakrylo antisemitismus a sjednotilo různé protiizraelské, protiamerické a nenávistné skupiny, čímž efektivně "sabotuje západní civilizaci zevnitř" s cílem vytvořit islámský chalífát [12:36]. Zmiňuje "stoletý plán" Muslimského bratrstva k dosažení tohoto cíle [15:28].
Role Egypta v Gaze a vojenská strategie:
* Dalia vysvětluje, že Egypt původně povolil tunely mezi Gazou a Sinají od 90. let jako způsob nepřímé podpory Hamásu, navzdory mírové smlouvě s Izraelem, která byla vnímána spíše jako "strategická dohoda" než skutečný mír [18:28].
* Po Arabském jaru vedlo bezpečnostní vakuum na Sinaji k tomu, že Hamás tyto tunely využil k infiltraci do Egypta, útočil na egyptský vojenský personál a křesťany, což přimělo Egypt, aby to označil za bezpečnostní hrozbu [19:14].
* V roce 2014 tehdejší ministr obrany Sísí požádal a získal izraelskou spolupráci k rozmístění egyptských vojsk blíže k hranici s Gazou, aby bojovaly proti Hamásu a dalším radikálním islamistickým skupinám jako ISIS Sinaj [20:18]. Tato spolupráce byla úspěšná a vedla k uzavření a zaplavení tunelů [22:07].
* Kolem roku 2018 však Egypt kvůli hrozbám ze strany sinajských kmenů, které ztratily značné příjmy z tunelů, tyto tunely znovu otevřel. To umožnilo pašování zbraní ze Súdánu a Íránu do Gazy, což významně vyzbrojilo Hamás pro útoky jako ten ze 7. října [22:35]. Dalia také zmiňuje korupci mezi egyptskými vojenskými a bezpečnostními orgány, které z těchto transakcí profitovaly [25:02].
* Masivní vojenské výdaje Egypta a spolupráce s Čínou jsou připisovány jeho touze udržet si regionální vliv, který podle něj slábne ve srovnání se zeměmi jako Katar a Saúdská Arábie [25:38]. Vojenské posilování také slouží jako odvedení pozornosti domácího publika od vážných ekonomických problémů a vládní politiky tím, že Izrael je vykreslován jako stálý historický nepřítel [27:37].
* Navzdory štvavé rétorice proti Izraeli pro domácí spotřebu Dalia věří, že Egypt se do války s Izraelem nepustí, protože si je vědom izraelské vyšší vojenské technologie a zkušeností [29:18].
* Odmítnutí Egypta přijmout palestinské obyvatele z Gazy, navzdory veřejným projevům podpory palestinské věci, je popsáno jako "politická schizofrenie" nebo pokrytectví [32:27]. Částečně je to způsobeno legitimním strachem, že palestinské populace mají tendenci "praktikovat násilí, kdekoli se nacházejí", a snahou vyhnout se odpovědnosti za správu problematické populace [33:41].
Geopolitická dynamika a budoucí výhled:
* Zapojení Číny v Egyptě je primárně ekonomické, usiluje o kontrolu nad strategickými obchodními cestami jako Suezský průplav v rámci své iniciativy Pás a stezka, čímž si Egypt přibližuje ke svým zájmům prostřednictvím vojenských a ekonomických smluv [35:37].
* Dalia chválí snahy Izraele o rozbití šíitské osy a vnímá to jako prospěšný krok pro celý region [37:10]. Varuje však před rizikem, že sunnitské radikální islamistické skupiny, zejména Katar a Turecko, zaplní prázdné místo po stažení šíitských milic [37:51].
* Kritizuje spoléhání Izraele na Katar a Egypt jako prostředníky s Hamásem a nazývá to "velkou chybou" vzhledem k jejich neobjektivní podpoře Hamásu, kterou využili k "hození záchranného lana" teroristické skupině pod záminkou příměří [41:06].
* Prodloužený konflikt v Gaze je připisován přirozeným obtížím boje s Hamásem, který se skrývá mezi civilisty na malém, hustě osídleném území, což znemožňuje vyhnout se vedlejším škodám [44:50]. Navíc obrovský mezinárodní tlak a kritika, která často straní Hamásu, nutí Izrael jednat opatrně, aby se vyhnul izolaci [45:37].
* Dalia podporuje Trumpův nápad dočasného přesídlení obyvatel Gazy za účelem obnovy jejich měst a politických systémů bez Hamásu, přičemž jako model uvádí úspěšné egyptské bytové projekty [46:47]. Věří, že arabské země tento plán odmítají, protože chtějí, aby problém Gazy zůstal "zbraní" k oslabení a destabilizaci Izraele [48:49].
Dalia uzavírá poselstvím odolnosti izraelskému lidu, povzbuzuje je, aby se poučili ze své historie, a zdůrazňuje, že z této krize vyjdou silnější [50:30].
Proč moderní vzdělávání riskuje, že vychová nové Eichmanny, a jak z toho ven
Žijeme v paradoxní době. Nikdy v historii lidstva nebylo tolik lidí s formálním vzděláním, nikdy jsme neměli přístup k takovému množství informací a nikdy jsme nedisponovali tak mocnými technologiemi. A přesto čelíme krizím, které se zdají být neřešitelné, a s děsivou pravidelností opakujeme chyby, před kterými nás měla minulost varovat. Příčina tohoto rozporu nespočívá v nedostatku znalostí, ale v jejich povaze. Naše moderní posedlost úzkou specializací a profesní efektivitou nás zavádí do nebezpečné pasti – pasti, jejíž nejtemnější podobu ztělesnil muž jménem Adolf Eichmann.
Příslib a hrozba moderního experta
Není pochyb o tom, že specializace je motorem pokroku. Díky specialistům létáme do vesmíru, léčíme dříve smrtelné nemoci a komunikujeme napříč kontinenty v reálném čase. Společnost, která si cení odbornosti, je základem fungujícího světa. Problém nastává, když se z prostředku stane cíl.
Globální ekonomický tlak a touha po měřitelné "návratnosti investic" do vzdělání způsobily, že se vzdělávací systémy po celém světě přeorientovaly. Důraz se přesunul od pěstování všestranně rozvinuté osobnosti k produkci vysoce efektivních "expertů", připravených okamžitě naskočit na trh práce. Humanitní a společenské vědy – obory, které učí klást otázky "proč?" a "k čemu?", zkoumat etické hranice a chápat historický kontext – jsou odsouvány na okraj jako neužitečný luxus. Vzniká tak expert bez kontextu, specialista, který dokonale ovládá své "jak", ale nikdy se neptá "proč". A právě zde se otevírá propast, do níž může společnost snadno spadnout.
Archetyp zla v úřednické šedi: Případ Adolfa Eichmanna
Když filozofka Hannah Arendt v roce 1961 sledovala v Jeruzalémě soudní proces s Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních organizátorů holocaustu, očekávala, že uvidí ztělesněné zlo. Místo démonického monstra však před ní seděl průměrný, šedivý byrokrat. Muž, jehož hlavním rysem nebyla fanatická nenávist, ale ctižádostivá snaha dělat svou práci co nejlépe.
Eichmann byl specialista na logistiku. Jeho oborem byly jízdní řády, kapacity vagónů a efektivita transportů. Z jeho pohledu nešlo o transport lidí na smrt, ale o technický problém přesunu "jednotek" z bodu A do bodu B v souladu s nařízením. Pro Arendtovou to bylo šokující odhalení, které nazvala "banalitou zla". Zlo, jak zjistila, nemusí pramenit z ďábelských pohnutek. To největší zlo v dějinách mohou spáchat obyčejní lidé, kteří se jednoduše vzdají své nejlidštější schopnosti: schopnosti kriticky myslet.
Eichmannova největší vina nespočívala v sadismu, ale v naprosté absenci reflexe. Oddělil technické provedení úkolu od jeho morálních a lidských důsledků. Jeho svědomí bylo nahrazeno směrnicemi. Stal se dokonalým kolečkem ve stroji, které se nikdy neptalo na smysl fungování celého soukolí. Právě proto není Eichmann historickou anomálií, ale věčným varováním. Je archetypem toho, co se stane, když je inteligence oddělena od moudrosti a odbornost od humanity.
Nebezpečí opakování
Příčiny a důsledky, kterým nerozumíme
Můžeme se utěšovat, že Eichmannův případ je extrémní. Ale vzorce myšlení, které k němu vedly, jsou dnes všudypřítomné. Selháváme v chápání komplexních příčin a důsledků, protože jsme trénování myslet v úzkých, izolovaných kategoriích.
Nemusíme však chodit daleko pro příklad. Podívejme se na způsob, jakým je často v mezinárodním diskurzu prezentován konflikt v Gaze. Veřejný prostor je zaplaven statistikami: počty mrtvých, počty raněných, počty nákladních vozů s pomocí, počty zničených budov. Tato čísla, vytržená z kontextu, vytvářejí dojem jednoduché matematické rovnice utrpení. Zcela se z ní však vytrácí kriticky důležitý kontext. Málokdy se spolu s čísly uvádí bezprostřední příčina současné války – brutální teroristický útok ze 7. října. Zřídka se rozlišuje mezi civilními oběťmi a zabitými bojovníky Hamásu.
Téměř nikdy se neanalyzuje, za jakých okolností lidé umírají – zda v důsledku cílené akce proti vojenskému cíli, v křížové palbě, nebo dokonce kvůli selhání rakety teroristické skupiny. Komplexní a tragická realita asymetrické války, kde jedna strana byla napadena a brání se proti nepříteli záměrně operujícímu z civilních oblastí, je zploštěna do zdánlivě objektivní, ale ve skutečnosti hluboce zavádějící statistiky.
Je to Eichmannův princip v praxi. Lidské osudy a morální kauzalita jsou nahrazeny chladným, dekontextualizovaným počtem "jednotek".
Inženýr sociálních sítí, který navrhuje algoritmus pro maximalizaci uživatelské pozornosti, je moderním specialistou. Pokud ale postrádá vzdělání v psychologii a sociologii, nemusí domyslet, že jeho "efektivní" řešení přispívá k politické polarizaci, šíření dezinformací a krizi duševního zdraví mladistvých. Finanční analytik, který vytváří komplexní deriváty pro maximalizaci zisku, je špičkovým expertem. Pokud ale nechápe historii finančních krizí a systémová rizika, může nevědomky postavit další domeček z karet, jehož pád zničí úspory milionů lidí.
Tvůrce systému umělé inteligence, který vyvíjí nástroje pro sledování a kontrolu, je technologickým vizionářem. Pokud ale nezná dějiny totalitních režimů, nemusí si uvědomit, že vytváří tu nejefektivnější infrastrukturu pro útlak, jaká kdy existovala.
Všechny tyto případy spojuje stejný princip jako u Eichmanna: dokonalé zvládnutí technického "jak" při naprostém zanedbání etického a kontextuálního "proč" a "k čemu". Opakujeme chyby ne proto, že bychom byli zlí, ale proto, že nás náš vzdělávací systém nenaučil vidět celý les pro stromy.
Východisko z pasti
Návrh řešení pro 21. století
Řešením není zavrhnout specializaci, ale zasadit ji do širšího rámce. Musíme přestat vnímat vzdělání jako výrobní linku na zaměstnance a vrátit se k jeho původnímu smyslu: kultivaci moudrých, zodpovědných a kriticky myslících občanů. To vyžaduje zásadní změnu přístupu:
Skutečná interdisciplinarita: Není možné, aby budoucí inženýři, programátoři a manažeři procházeli univerzitami bez povinných kurzů etiky, historie a filozofie. Stejně tak se budoucí humanitní vědci neobejdou bez základní digitální a datové gramotnosti. Je třeba aktivně bořit zdi mezi fakultami a vytvářet obory, které propojují technické a humanitní myšlení.
Důraz na systémové myšlení: Místo izolovaných faktů musíme studenty učit vidět svět jako síť vzájemně propojených systémů. Musí se naučit chápat zpětné vazby, nezamýšlené důsledky a dynamiku komplexních celků. To je klíčová dovednost pro řešení problémů, jako je klimatická změna nebo globální pandemie.
Nová historická gramotnost: Cílem výuky dějepisu nesmí být memorování dat, ale schopnost rozpoznávat opakující se vzorce lidského chování a společenských procesů. Historie je laboratoř, která nám ukazuje, jak vzniká propaganda, jak se eroduje demokracie a jaké podmínky vedou ke konfliktům.
Závěr
Past Adolfa Eichmanna je pastí myšlení, které se zřeklo své odpovědnosti. Je to past, do které se může chytit jakákoli společnost, která si cení dovedností více než moudrosti a efektivity více než etiky. Pokud chceme z této pasti uniknout, musíme přehodnotit samotný smysl vzdělání. Jeho konečným cílem nesmí být jen příprava na profesi, ale příprava na život v komplexním a morálně nejednoznačném světě. Potřebujeme nejen odborníky, kteří umí stavět mosty, ale i moudré občany, kteří vědí, kam směřovat.
Konflikt mezi Izraelem a Palestinci: Fakta a pozadí. Podrobnosti, které možná neznáte.
Takzvaní palestinští Arabové, kteří nežijí v samotném Izraeli, ale v autonomních oblastech známých jako Palestina, obývají území, kde měl vzniknout arabský stát. Ten však nikdy nevznikl, protože arabské země tehdy nesouhlasily se vznikem Izraele a zaútočily na něj krátce po jeho založení v roce 1948.
Tito obyvatelé autonomních oblastí dlouhodobě věří, že nejen jejich území, ale i celé území Izraele patří jim. Jejich cílem, alespoň v případě militantních skupin jako je Hamás, je zničit Izrael a „osvobodit“ celou Palestinu od Židů.
Tuto ideologii šíří a podporují i některé arabské země, zejména Írán, který je jedním z hlavních sponzorů těchto skupin. Právě s podporou Íránu se Hamás a další organizace (jako Islámský džihád nebo Al-Nusra) pokusily před rokem provést brutální útok na Izrael, při kterém bylo povražděno více než 1200 izraelských civilistů.
Problém s teroristickými organizacemi
Teroristé, se kterými Izrael bojuje, nejsou běžní vojáci. Často se skrývají mezi civilním obyvatelstvem a jejich infrastruktura – včetně zbraní a tunelů – je umístěna v hustě osídlených městech. Tyto tunely mají vchody v domech, školách, mešitách nebo nemocnicích, a právě z těchto míst odpalují rakety na izraelské civilní cíle.
Hamás vybudoval během posledních let rozsáhlou síť podzemních tunelů v pásmu Gazy, která slouží k vojenským operacím a skrytému přesunu bojovníků, zbraní a zásob. Tato infrastruktura, často označovaná jako „podzemní město“, má několik účelů: umožňuje Hamásu útočit na Izrael z nečekaných míst, unikat před izraelskými útoky a pokračovat ve vypouštění raket i během izraelských leteckých úderů. V roce 2023 se odhadovalo, že celková délka těchto tunelů přesahuje 500 kilometrů, což zahrnuje i rozsáhlé logistické a útočné trasy.
Hamás systematicky buduje své vojenské základny pod i uvnitř civilní infrastruktury, včetně škol, mešit a nemocnic, jako je například známý případ komplexu pod nemocnicí Al-Shifa. Tato praxe je součástí taktiky využívání civilistů jako lidských štítů, což výrazně ztěžuje izraelské útoky na tyto objekty bez rizika vysokých civilních obětí.
Taktické tunely jsou navrženy tak, aby umožňovaly Hamásu nejen útočit na izraelské cíle, ale také rychle přesouvat bojovníky, zbraně a munici. Tyto tunely jsou pečlivě ukryté, často s vchody umístěnými pod civilními budovami i v dětských pokojích, kde často také skrývají munici, a jsou vybaveny základními prostředky, jako jsou elektřina, ventilace a zpevněné stěny. Některé z tunelů jsou dostatečně velké, aby jimi mohly procházet vozidla či motorky.
Od roku 2014 Izrael pravidelně odhaluje a ničí tunely, přičemž během Operace Ochranné ostří bylo zničeno 32 tunelů. Většina však byla obnovena, a tunely se staly hlavní součástí vojenské strategie Hamásu.
Hamás rovněž využívá tyto tunely k překvapivým útokům, jako jsou únosy izraelských vojáků nebo útoky na civilisty. Díky nim se mohou teroristé rychle přesouvat mezi různými částmi Gazy a přepadávat izraelské pozice.
Hamás taktéž úmyslně způsobuje smrti civilistů tím, že podminovává obytné domy a znemožňuje civilistům přesun na bezpečnější místa, často do nich i střílí, aby bylo co nejvíce obětí civilistů a svět za to odsuzoval Izrael.
Brutální útoky Hamásu, které začaly 7. října 2023, byly jedny z nejhorších v historii izraelsko-palestinského konfliktu.
Tento den byl označen za nejkrvavější teroristický útok proti Izraeli od jeho vzniku v roce 1948.
Během několika hodin překročilo hranice Izraele přes 3 000 ozbrojených členů Hamásu, kteří se zaměřili na civilní obyvatelstvo.
Jedním z hlavních cílů byla izraelská města a kibucy poblíž hranice s Gazou, kde docházelo k systematickým vraždám a brutálním násilným činům.
Útočníci stříleli do lidí v jejich domech, na silnicích, a dokonce i v krytech, kam se snažili ukrýt před střelbou. Jednou z nejděsivějších scén se stalo vraždění účastníků hudebního festivalu Supernova, kde byli civilisté doslova loveni a zabíjeni na místě. Některé zprávy a ověřené videozáznamy ukazují scény, kdy ozbrojenci vyváděli zraněné osoby z úkrytů, stříleli je zblízka a následně je ještě dobíjeli. Některé oběti byly také zmrzačeny, upáleny nebo jinak brutálně zavražděny.
Kromě toho byly izraelské domy systematicky vypleněny a docházelo k únosům stovek civilistů, včetně žen, dětí a starších lidí. Ženy byly podle svědků a mezinárodních organizací znásilňovány a zneužívány před svou smrtí.
Některé rodiny byly zavražděny ve svých domovech a v několika případech byli lidé svázáni a upáleni zaživa, v jiných případech lidem odřezávali za živa končetiny i pohlavní údy a byl zaregistrován i případ, ve kterém svázali mladé rodiče a před jejich očima upekli jejich miminko v troubě!
Tyto útoky měly za cíl nejen fyzicky zničit izraelské obyvatele, ale také vyvolat strach a hrůzu mezi celou populací Izraele. Brutalita útoků šokovala celý svět a vedla k okamžitému izraelskému vojenskému zásahu v Gaze, jehož cílem bylo neutralizovat hrozbu, kterou Hamás a další teroristické organizace představují
Izrael reagoval na tuto agresi vojensky, ale situace je složitá. Teroristé se úmyslně skrývají v civilních oblastech, a když Izrael odpoví útokem, bohužel umírají i civilisté. Teroristické organizace navíc často zaminovávají vlastní domy a používají civilisty jako živé štíty, což ztěžuje jakékoliv vojenské operace. Izrael se snaží civilní obyvatelstvo varovat před útoky, ale ne vždy lidé mohou nebo chtějí opustit své domovy. V některých případech jsou dokonce teroristy zastřeleni, pokud se pokusí odejít.
Debata o civilních obětech
Mnozí lidé kritizují počet civilních obětí na palestinské straně a argumentují, že je nepřiměřený. Je však důležité uvést několik faktů na pravou míru.
Za prvé, počet mrtvých civilistů je často poskytován samotnými teroristickými organizacemi, jako je Hamás, které nemají důvěryhodnost. Tato čísla zahrnují nejen samotné teroristy, ale také civilisty, které teroristé zavraždili při zneužívání své taktiky – například když používají své lidi jako lidské štíty, nebo i ty které sami teroristé zavraždili.
Navíc často slyšíme argument, že většina palestinských civilistů je proti Hamásu, ale nemohou s tím nic dělat. To není pravda.
Většina obyvatel v autonomních palestinských oblastech byla vychovávána v nenávisti k Izraeli. Hamás byl zvolen ve volbách a po masakru izraelských obyvatel v roce 2023 mnoho civilistů v Gaze oslavovalo tento útok. Někteří se dokonce na těchto masakrech aktivně podíleli.
Je důležité si také uvědomit, že rodinné svazky mezi místními Araby jsou velmi silné a rozvětvené. Prakticky každý z nich má nějakého příbuzného, který je zapojen do teroristické organizace. Jednotlivci, kteří se proti Hamásu staví, jsou okamžitě teroristy likvidováni. Pokud mezi lidmi existuje nespokojenost, často nesouvisí s tím, že by nesouhlasili s vražděním Židů, ale spíše s tím, že Hamás není schopen zajistit jim dostatečnou bezpečnost nebo zlepšit jejich životní podmínky.
Do útoku na Izrael se také pod záminkou obrany takzvaných palestinců přidaly další teroristické organizace jako třeba Hizballáh v Libanonu nebo Chútiové v Jemenu a také samotný Írán ve vládě s fanatickými Ajtoláhy, kteří ze všech stran každý den útočí na Izrael síťovkami raket a dronů a snaží se přecházet Izraelské hranice a vraždit lidi.
Írán má v regionu své „zástupné“ síly (proxy), jako je Hizballáh v Libanonu, íránské milice v Sýrii a Iráku, či Hútíové v Jemenu. Všechny tyto skupiny vedou nepřátelské akce proti Izraeli, často pod záminkou „obrany Palestinců“. Skutečným cílem Íránu je však zničení Izraele a získání kontroly nad celým Blízkým východem.
Hezbollah, podobně jako Hamás, skrývá svou vojenskou infrastrukturu, včetně raketových odpalovacích zařízení, v civilních oblastech, aby ztížil jejich detekci a zničení. Mnoho raket a střel je ukrýváno v obytných domech, školách a dalších civilních budovách na jihu Libanonu. Tyto taktiky jsou navrženy tak, aby využívaly civilisty jako lidské štíty, čímž komplikují izraelské vojenské operace a zvyšují riziko civilních obětí při odvetných útocích.
Hezbollah se zaměřuje především na šíitské vesnice, kde často platí místním obyvatelům za uskladnění raket a zbraní v jejich domovech. Rakety jsou ukryty ve speciálních místnostech, odkud mohou být rychle vypáleny odstraněním střechy. https://www.ynetnews.com/magazine/article/b1b4k50pc
Podle izraelských vojenských zdrojů má Hezbollah v Libanonu stovky dlouhodosahových raket a řízených střel, které jsou schopny zasáhnout hluboko do izraelského území.
Izraelské obranné síly (IDF) se v poslední době zaměřují na destrukci těchto zařízení a varují civilní obyvatelstvo před nadcházejícími útoky, aby minimalizovaly ztráty na životech.
