Fakta proti lživé pomluvě: Proč Izrael není státem apartheidu
V arzenálu moderní politické války proti Státu Izrael se jedno slovo stalo obzvláště silnou a toxickou zbraní: "apartheid". Toto obvinění, evokující obrazy rasové segregace v Jihoafrické republice, je záměrně používáno k delegitimizaci samotné existence židovského státu. Je to však obvinění, které se při konfrontaci s fakty a každodenní realitou izraelské společnosti hroutí jako domeček z karet.
Tento článek na základě ověřitelných skutečností ukáže, proč je tvrzení o izraelském apartheidu nejen lživé, ale představuje i cynické překroucení reality. Klíčem k pochopení je zásadní rozdíl mezi nerovností, která existuje v každé složité a konfliktem zatížené demokracii, a apartheidem, což je státem řízený systém úmyslné rasové nadvlády a segregace.
1. Pilíře demokracie: Plná politická a právní rovnost
Základním znakem apartheidu je absence politických a právních práv pro utlačovanou skupinu. V Izraeli je realita přesným opakem.
Plná občanská práva: Arabští občané, tvořící přes 20 % populace, jsou plnoprávnými občany. Mají právo volit a být voleni do všech politických funkcí, včetně parlamentu (Knesetu).
Arabové ve vládě a parlamentu: V Knesetu pravidelně zasedají poslanci arabských stran (Chadaš-Ta'al, Ra'am). V roce 2021 se arabská strana Ra'am dokonce stala klíčovou součástí vládní koalice, což je v režimu apartheidu nemyslitelné.
Rovnost před zákonem: Izraelský soudní systém je plně integrovaný. Nejsilnějším důkazem je případ, kdy byl bývalý izraelský prezident Moše Kacav odsouzen k trestu odnětí svobody senátem, v němž zasedal arabský soudce George Karra. Arabští soudci, včetně těch na Nejvyšším soudu (např. Salim Joubran), jsou běžnou součástí izraelské justice.
2. Společná společnost: Integrace v klíčových sektorech
Dalším znakem apartheidu je fyzická a profesní segregace. Izraelská společnost, ačkoliv má svá pnutí, je v praxi hluboce integrovaná.
Páteř zdravotnictví: Izraelské nemocnice a lékárny jsou modelem soužití. Přibližně 25 % všech lékařů, 27 % sester a téměř 50 % farmaceutů v Izraeli jsou Arabové. Během pandemie COVID-19 se toto partnerství stalo symbolem občanské solidarity.
Vrcholy byznysu a financí: Příběh Dr. Samer Haj-Yehia, který se jako izraelský Arab stal předsedou představenstva největší izraelské banky Bank Leumi, je důkazem, že profesní vzestup do nejvyšších pater je možný na základě schopností, nikoli etnického původu.
Akademická sféra a kultura: Univerzity, divadla a média jsou plné arabských profesorů, studentů, herců a novinářů, kteří svobodně tvoří a podílejí se na veřejném diskurzu.
3. Komplexnost bezpečnosti: Volba, nikoli vyloučení
Kritici často poukazují na absenci povinné vojenské služby pro Araby jako na důkaz nerovnosti. Realita je však složitější a ukazuje spíše na respekt ke specifické situaci menšiny než na její vyloučení.
Služba jako volba: Dveře do armády (IDF) a policie jsou Arabům otevřené. Mnozí, zejména z řad beduínské a křesťanské komunity, této možnosti dobrovolně využívají.
Časová výhoda, ne útisk: Absence povinné služby dává mnoha mladým Arabům časový náskok ve vzdělání a kariéře, což je opakem útlaku.
4. Stát, který napravuje, není stát apartheidu
Nejzásadnější argument proti lži o apartheidu spočívá v samotné definici tohoto zločinu: je to režim, který usiluje o udržování a posilování nadvlády jedné skupiny nad druhou. Izrael dělá pravý opak.
Uznání nerovností: Izraelské vlády a státní instituce samy identifikovaly historicky vzniklé socioekonomické mezery mezi židovským a arabským sektorem.
Masivní investice do nápravy: Vláda spustila několik pětiletých plánů v hodnotě desítek miliard šekelů. Tyto prostředky jsou cíleně investovány do arabských měst a vesnic – do školství, infrastruktury, bydlení a zaměstnanosti.
Afirmativní akce: Stát aktivně podporuje arabské studenty prostřednictvím programů "upřednostňujícího zacházení" (Haflaja Metakenet), které jim usnadňují přístup na univerzity.
Stát, který své vlastní nedostatky pojmenuje, přizná a investuje obrovské prostředky do jejich nápravy, je pravým opakem státu apartheidu.
Závěr: Složitá realita proti jednoduché lži
Izrael není dokonalá společnost. Nerovnosti zde existují, stejně jako v mnoha jiných demokraciích. Jsou však výsledkem komplexní směsi historického vývoje, kulturních priorit a především dekád trvajícího konfliktu, nikoli státní ideologie rasové nadřazenosti. Nazývat tuto složitou realitu slovem "apartheid" je cynické popření reality, urážka obětí skutečného apartheidu a nespravedlnost vůči milionům izraelských občanů, Židů i Arabů, kteří denně pracují, studují a žijí vedle sebe.
Dodatek pro demagogy: Apartheid vs. Vojenská Okupace
Obvinění Izraele z apartheidu se téměř výhradně opírá o záměrné směšování dvou naprosto odlišných právních kategorií: vnitřního uspořádání státu a režimu vojenské okupace.
Co je zločin apartheidu?
Římský statut Mezinárodního trestního soudu ho definuje jako institucionalizovaný režim systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad druhou v rámci jednoho státu s cílem tento režim udržet.
Co je vojenská okupace?
Je to dočasná situace upravená mezinárodním humanitárním právem, kdy jedna země získá kontrolu nad cizím územím v důsledku konfliktu. Okupační mocnost nemá povinnost udělit obyvatelům občanství a zákon předpokládá existenci dvojího právního systému (vojenského a místního).
Proč se zákon o apartheidu nevztahuje na Judeu a Samaří (Západní břeh)?
Nejde o občany Izraele: Palestinci na Západním břehu nejsou občany Izraele.
Existence palestinské samosprávy: Toto je nejdůležitější bod. Na základě Dohod z Osla byla vytvořena Palestinská autonomní správa (PA). Drtivá většina Palestinců žije pod vlastní civilní správou – mají vlastní ministerstva, policii, soudy a rozpočet. To je pravý opak jednotného systému nadvlády, který definuje apartheid.
Dvojí právní systém je standard okupace: To, že izraelští osadníci podléhají izraelskému civilnímu právu, zatímco Palestinci místním zákonům a izraelským vojenským nařízením, není znakem apartheidu. Je to standardní důsledek režimu vojenské okupace.
Směšování těchto kategorií je buď hlubokým nepochopením mezinárodního práva, nebo jeho záměrným překrucováním.
Případ Gazy: Konec okupace a realita teroristického státu
Ještě pádnějším příkladem, který boří narativ o "apartheidu", je situace v Pásmu Gazy před útokem ze 7. října 2023.
V roce 2005 Izrael provedl jednostranné stažení z Gazy:
Od srpna 2005 se na území Gazy nenacházel jediný izraelský voják ani občan. Gaza měla plnou kontrolu nad svým územím a pozemní hranici s Egyptem.
Argument, že Izrael nadále "okupoval" Gazu kontrolou hranic, je zavádějící:
Kontrola hranic není okupace: Každý suverénní stát má právo kontrolovat své hranice, zejména pokud čelí útokům.
Blokáda byla reakcí na teror: Bezpečnostní blokáda byla zavedena až v roce 2007 jako přímá reakce na to, že se moci v Gaze násilným pučem chopila teroristická organizace Hamás, jejímž cílem je zničení Izraele. Jednalo se o obranné opatření, nikoli akt okupace.
Tvrzení, že Izrael okupoval Gazu v momentě, kdy z ní Hamás provedl svůj barbarský útok, je tedy v přímém rozporu s fakty. Nejednalo se o okupované území, ale o de facto nezávislé území pod plnou vládou teroristické entity.
